Striptýz

„On.. on.. on mi dal kopačky…“ fňukala jsem na Skypu s kamarádkou. „Chápeš to?“ utřela jsem si oči úplně promočeným kapesníkem.

„A nechtěla bys přijet sem?“ přerušila Adéla můj usmrkaný monolog. I když je únor, kde by bylo lepší dostat se z rozchodu než pět set metrů od pláže kousíček za Padovou, kam teď kamarádka odjela na semestr studovat.

„Hele největší to tu není, ale jedna malá a skladná plačka se nám sem vejde!“ Napadlo mě, že vypadám asi vážně zoufale, protože nejsem do výšky ani šířky rozhodně malá a mé kufry nejsou ani omylem skladné.

Ale to jsem ji raději nepřipomínala a do hodiny jsem měla jízdenku a šla se balit. V hlavě mi zněla Adélčina rada: „Stačí ti pas a kalhotky!“

Pas a kalhotky moc místa v kufru nezabraly a tak jsem balila další a další nezbytnosti. Například tři červené rtěnky různých odstínů, přičemž minimálně jednu jsem nikdy nepoužila. Nakonec to dopadlo jako vždy – zoufale jsem seděla na víku a vrtěla pozadím ze strany na stranu, aby se mi ho povedlo zavřít.

Ani ne 36hodin od toho, co jsem byla obdarovaná dalšími kopačkami do sbírky, jsem celá oteklá objímala na nádraží kamarádku, která lehce vyjeveně koukala na můj kufr: „Tos ho rozřezala a přivezla ho s sebou?“

Trochu mě vyděsilo, že představa rozčtvrtit svého novopečeného ex, mi nebyla úplně cizí.

Ukázalo se, že můj malý a skladný kufr zabere téměř polovinu Adélina bytu. Ještě, že měli balkón, který byl pomalu stejně velký jako jedna z ložnic.

I když nebylo příliš po poledni, otevřely jsme si venku první lahev a já si jí vylívala srdce. Po tom, co jsme místo vaření večeře otevřely druhou lahvinku, jsem se rozhodla projít se na pláž.

Sice mě silně ovíněná Adéla přemlouvala, ať si to rozmyslím, ale já se nedala, já chtěla ven.

Alkohol v krvi, západ slunce nad mořem, nohy zabořené hluboko v písku. Byla to romantika. A mě začaly štípat oči. Ale už jsem zřejmě došla do dalšího stádia rozchodu.

Rozhodla jsem se udělat něco, co by mi ulevilo. Přede mnou se pěnily a šuměly vlny a mě dík levnému italskému vínu ani nevím jak napadlo, že bych si mohla zahrát na zrození Venuše.

Tisíckrát jsem slyšela, že nejsem spontánní. Tak a teď ti ukážu!

Přetáhla jsem si přes hlavu tričko a lehce s ním zatočila nad hlavou, než jsem ho odhodila na písek. Cítila jsem se jako Channing Tatum, ačkoli já ještě nebyla bez kalhot.

Rozepla jsem si zip na sukni a nechala ji spadnout k zemi. Byl to můj první striptýz v životě, takže beru, že zbavování se spodního prádla nebylo úplně svůdné.

Zápas s podprsenkou jsem vyhrála docela rychle, ale kalhotky se jen tak nechtěly vzdát. Malililinkato se mi do nich zamotaly nohy, já se zapotácela a málem jsem skončila obličejem v písku.

Ale i tento boj jsme zdárně vyhrála, na liduprázdné pláži jsem se hrdě napřímila a díky svému studu se rychle rozběhla k vodě.

Byla studená jak psí čumák, ale já se nehodlala vzdát!

Nakonec to byl úžasný pocit. Cítila jsem se jak bohyně z Botticelliho obrazu.

Když mi začali modrat prsty, řekla jsem si, že už se Afrodita ve mně zrodila dost a otočila jsem se na podpatku.

Pohodila jsem vlasy a směle jsem se vydala směrem ven z moře.

Ukázalo se, že můj první striptýz nebyl tak úplně neveřejný. Asi padesát metrů ode mě seděla za vyvýšeninou nemalá rodina na pikniku.

Když jsem je zmerčila, ihned jsem si začala rukama zakrývat vše, co se dalo, ale očividně už to bylo zbytečné. Skupina se začala velmi hlasitě smát a dva muži volali „Bravo!“ a tleskali.

Takhle rychle jsem neběžela ani nepamatuju.

K Adéle do bytu jsem dorazila za pár minut. Kalhotky jsem svírala v dlani, tričko jsem měla na ruby a tak jsem ji jen stěží dalších pět dní přesvědčovala, že jsem se ze z rozchodu nevzpamatovávala v nějaké hřejivé jižanské náruči.