V šest ráno mi to úplně nemyslí. Jak jinak si vysvětlit, že se po tmě v pouzdrové sukni snažím dostat do pozice bojovníka. Lem sukně mi leze někam pod prsa a jediné s čím jako bojovník zápasím je balanc.
Rovnováhu nenalézám ani u pozice medička, co zaspala a nechce druhý den stáže vypadat jako Racochejl. Během níž se snažím jednou rukou obtáhnout rudou rtěnkou své rty a druhou zavřít zip na svých kozačkách.
Když utíkám na podpatcích na tramvaj, dochází mi, že tyhle vysoké super běhací botičky po pěti minutách v práci shodím a vyměním je za gumové galoše a rudé rty schovám pod roušku. Ale co na hlášení budu vypadat dobře.
Měla bych vypadat dobře a taky bych si měla progooglit nějaký převratný nový výzkum, abych dokázala, že nejsem debil, což by si i mohli myslet.
Na pondělním hlášení se primář ptal, jestli máme nějaké dotazy a na mě ukázal jako první. Tak jsem se zeptala, že jo, co by ne. Kde je tu jídelna a jestli tu dobře vaří. Noo, mý dočasní kolegové se pak ptali, co si ostatní myslí o novém článku k záchovné operaci sleziny, jestli preferují klasická antikoagulancia u dočasné léčby a já rudla jak rajská omáčka, co jsme pak měli k obědu.
Když jsem držela šéfu kliniky na sále háky, zeptal se mě, co chci v budoucnu dělat. S úsměvem schovaným pod rouškou jsem zcela suverénně odpověděla, že po škole bych ráda šla rodit děti.
Věnoval mi dlouhý pohled: „Kolegyně, to Vám schvaluji, ale snad nestudujete šest let školu, abyste pak jen rodila děti a vařila marmelády. Měla byste si vybrat i nějaké kariérní cíle.“ Načež řekl asistenci, že má hotovo, ať ránu zavře a odešel ze sálu.
Ani jsem nestihla vysvětlit, že chci být gynekolog ne matka na plný úvazek. Takže dneska, dneska tam napochoduju na podpatcích připravená na vše. A ukážu jim, že sice neumím moc hezky vyšívat kroužkový steh, za to operační ránu, tak jo zatím jen řez na prasečí kůži, ale to nemůže být takový rozdíl, umím zašít par excelence.
Hlášení je krátké, spěchá se na sál. Na mé odborné dotazy nepřišel čas. Za to přednosta má milión dotazů na mě. Všeobecně se ví, že má rád exaktní, spisovné a přesné vyjadřování a tak náhodou, když už vím odpověď, formuluju si ji v hlavě a překládám do medínštiny.
Mám, ale pocit, že většina mých odpovědí vypadá. Ehhm. Hmm. To bohužel nevím. Vážně? Potím se a cítím, jak mi pot teče po zádech až kdoví kam.
Když se mě zeptá na to, co se stane člověku, když se mu zablokují lipázy ve střevě, mám pocit, že vyletím radostí do stropu. Protože pro jednou je to otázka děsně jednoduchá a já úplně radostně odpovídám, že pacient se nejspíš PO-ERE.
Cítím, jak před milovníkem krásné čestiny rudnu. Díky Bohu má hotovo a odchází s tím, ať to zavřeme.
Budu šít. Juchůůů. Bylo by to větší juchůů, kdybych necítila, jak mi po zpocených zádech pomalu a jistě sjíždí umělohmotné kalhoty. Sjíždí nebezpečně rychle a jsou už víc než kriticky nízko.
V hlavě mi šrotuje, proč jsem si proboha nevzala alespoň nějaké krajky, protože teď tu celý sál uvidí mé pozadí a na něm rodinku ježečků.
Slavnostně ukončuju první steh a s pompou mi padají kalhoty k zemi. Ježčí ponížení je tu. V sterilních rukavicích si člověk nemůže sáhnout ani na nos pod rouškou natož v nich lovit u země kalhoty. Ty mi vytahuje smích potlačující sestřička.
Já jsem zpocená rudá, ale nehodlám to vzdát, já to břicho zavřu a vyšiju takovou jizvu, že ji budou fotit do katalogů.
Konečně je zavřeno, drén na svém místě a já můžu zmizet ze sálu. Běžím do kabinky na záchod, zaklapnu prkýnkem mísu a sednu si. V hlavě si rekapituluju, všechny zářné okamžiky posledních dvou dnů.
Na chodbě slyším dva hlasy. Je to přednosta s primářem. Snažím se zaposlouchat do jejich rozhovoru:
„Ty hele ta nová stážistka není, ale vůbec blbá!“ slyším hlas milovníka krásné spisovné mluvy.
„Jo ty vole, to není. Došila to břicho i s kalhotama u kotníků a tvářila se, jako že nic“
Následuje salva smíchu. Já v kabince rudnu a proklínám svůj kalhotkový vkus.
„Hochu, z tý holky jednou bude dobrej chirurg!“
„To si piš. S jejíma rukama má před sebou kariéru, ale upřímně jejího zadku je na sál pod ty neforemný kalhoty škoda!“
