Genetická laboratoř

Letní povídka pro Víkend MF DNES......................................................................................................................

V genetické laboratoři se toho moc zajímavého neděje. Ne že by moje práce nebyla vzrušující - uznávám je to skvělá práce, úžasná a dokonalá pro člověka jako jsem já. Ale no upřímně moc zábavy tu neužijeme. Tedy pokud za vzrušení a zábavu nepovažujete, že kolegovy ukradnete násadky na pipety.

Ale před pár lety jsme si tu aspoň na chvíli trošku srandy užili. Nevím, zda víte o čem má práce vůbec je. Moc z Vás naše služby asi nevyužilo. Tedy alespoň doufám, že jste nemuseli, protože většinu času tu zkoumáme genetickou informaci zločinců a otců, co se ke svému potomkovi či častěji ke kontaktu s jeho matkou nechtějí přiznat.

A právě tak tomu bylo i tenkrát. Byla šílená horka, to si pamatuji jako teď. Pot mi stékal pod pláštěm po zádech a dokonce i do žlábku mezi ňadry. Byla jsem zpocená, seděla jsem naproti větráku a modlila se, abych už dneska nemusela do laborky a do čtyř mohla zůstat u počítače.

Já odebírám vzorky, což se může zdát jako doopravdy nudná práce, zvláště když Vám přinesou jen sklíčko s něčí slinou, nebo kus kabátu se zaschlou krví, ale mě to vážně baví.

I když toho dne jsem nějak zapomněla na lásku ke své práci a pohledem jsem hypnotizovala ručičku mých hodinek. Ani Vám nedovedu popsat své naštvání, které způsobil telefon z recepce, že na patnáct třicet se objednala nějaká paní Suková s panem Havránkem na testy.

Sedmnáctkrát jsem si odříkala mantru, co mě učili na józe, než pochopili, že já se pomocí óóóóóhm nebo jeeeeeehm nezklidním a chodím na tyhle hodiny jen proto, že tu z nikoho neteče pot jako ve fitku a můžu pak svému manželovi říct, že dnes jsem byla na cvičení a tak si tu čokoládu zasloužím. To že jsem se tam prospala, ve svém proslovu vynechávám.

A moje samo zklidnění nepomáhalo ani teď. A tak jsem udělala to, co dělám vždy, když musím být milá na zákazníky – vzpomněla jsem si na výplatu. Na to že díky těmhle lidem – co sem lezou půl hodiny před tím, než budu moct skočit do vychlazeného bazénu – mi právě na ten vychlazený bazén přispívají.

Nahodila jsem úsměv číslo osm.  Lehce nadprůměrný úsměv, takový ten co věnujete kamarádce, když Vám ukazuje cosi zabalené v zavinovačce, co má být nejhezčím dítětem na světě a vy vidíte něco jako zmuchlaného holohlavého šimpanze.

Vešla jsem do laborky, připravila si věci na odběr a zašla ven, zda už paní Suková s tím domnělým otcem dorazili. Už tam byli.

Paní či spíše slečna Suková nebyla žena příliš vysokého vzrůstu, byla spíše menší, což tak nějak zvláštně korespondovalo s její oblou postavou a mohutným popředím i pozadím. Její hnědé vlasy s ostře červenými melíry se vlnitě dotýkaly ramen a její dlouhé tmavě modré – zřejmě umělé nehty byly tak nepředstavitelně dlouhé, že dodnes nechápu, jak si vůbec mohla zapnout tu nekonečnou řadu knoflíků na své pestrobarevné halence.

V náručích svírala dítě, které se v jejích předloktích úplně ztrácelo. Muž, co nervózně přešlapoval po jakési naší čekárně, vytvářel zcela odlišný dojem. Byl vyzáblý, vysoký a ve vytahaném khaki tričku by si ho člověk spletl se studentem, který před vámi bude obhajovat teorii strun.

Paní Suková mě energicky pozdravila a hned začala rozhovor. Ani jsem jí nestihla pozvat dovnitř a už byla opřená o lůžko a vyprávěla mi, že testy otcovství jsou vlastně jen formalita, protože Vlastík, objala vyděšeného muže, si je téměř jistý, že je otcem.

Její švehotání skončilo, až když se za touto pozoruhodnou trojkou zavřely dveře. Já ze sebe konečně mohla sundat laboratorní mundůr a vyrazila jsem k domovu. Rychle jsem se převlékla do bikin a skočila do bazénu.

Manžel přišel jako vždy v šest a domáhal se večeře, kterou jsem po té, co jsem usnula na lehátku v bazénu, nějak nestihla uvařit, i když jsem to tak trošku slíbila.

„Víš miláčku, mě bylo a vlastně i je dneska takový horko… Já bych si snad sundala i ty plavky abych se aspoň trošku ochladila…“ Já vím, já vím! Večeři mu to nenahradilo a pak jsem ji stejně musela uvařit, ale zas po té, co mi rozvázal šňůrky na mých červených bikinách, si ani nemohl stěžovat, že jsem zapomněla na svůj slib.

Na paní Sukovou jsem úplně zapomněla. Ale pak se stalo něco, co se u nás tak často nestává. Totiž paní Suková přišla opět. Říká se, že když se zákazníkovi v nějakém podniku líbí, pak tam chodí častěji, ale že by se u nás někomu tak líbilo, že by chodil na další testy, se ještě nestalo.

Tentokrát paní – tedy vlastně slečna Suková přivedla Honzu. Statného vysokého blonďáka, který byl očividně smířený s tím, že je otcem dítěte v kočárku. Protože její příběh mi začal připadat zajímavý,  testy jsem udělala přednostně.

A co mě překvapilo ještě víc, byla skutečnost, že statný traktorista Honza nebyl otcem malého Honzíčka. Když si žena přišla pro výsledky a zjistila, že jsou negativní, prohlásila: „Tak to může být už jenom Fanda!“

Za dva týdny mi bylo úplně šumák, že mi pot stéká až kdovíkam, protože jsem se nemohla dočkat, až přijde moje oblíbená zákaznice, co už nepřipívala pouze na bazén, ale také na nové lodičky o kterých řeknu Petrovi, že je mám už dávno a že si jich zřejmě nevšiml.

Protože, kdybych mu řekla, že jsou nové a kolik stály, vyděsil by se a dal mi dlouhatánskou přednášku o tom, jak je dnes důležité peníze investovat a tak dále. On totiž nechápe, že nové od designera boty jsou také výborná investice.

No ale zpět k tématu. Slečna Suková, která zatím stihla změnit svou image a místo červených melírů v hnědých vlasech měla rudé vlasy a v nich černohnědé pruhy, přivedla s sebou nejen Fandu, ale i Tomáše. Tohle už byla vážně nezvyklá situace a to už sem odebírala vzorky z kdečeho.

Jak nejdříve to šlo, udělala jsem testy, protože tenhle případ byl pro mě jako seriál. Chtěla jsem za každou cenu vědět, jak to dopadne. Zda již téměř půlroční Honzík má krásné modré oči po Fandovi nebo zda chudák zdědí předčasné plešatění po Tomášovi, dost na tom, že už půlku genů zdědí po své neordinérní matce, co vždy cinkala několika náramky a obrovskými náušnicemi.

Po testech už jsem si připadala jako v brazilské telenovele, protože malý Honzík nezdědil ani modré oči ani předčasnou pleš. Honzík prostě ne a ne najít otce. Matka se mi tak zamyslela, když jsem se jí ptala, zda bude dál pokračovat v pátrání a nakonec mi oznámila, že když to tedy nebyl ani Vlastík ani Honza, dokonce ani Fanda s Tomášem, tak to už na sto procent (no posléze raději řekla na devadesát osm) bude Standik.

Protože materiálu jejího syna jsem měla víc než dost, doporučila jsem jí, ať za mnou v nejbližší době pošle jen Standíka a já se jí ozvu, až budou testy hotové. Za dva dny jsem měla v laboratoři Standíka. Vlastně pana Čermáka.

Muže, který působil velmi kultivovaným dojmem, měl na sobě perfektně padnoucí oblek, nervózně si popotahoval kravatu, jako by ho na krku škrtila, vůbec mi nějak nešel dohromady s tou hlučnou ženou milující ostré barvy a velké umělohmotné šperky.

Nakonec to byl právě pan Čermák, kdo konečně vyhrál soutěž o otce malého Honzíka. Pro výsledky si zašel sám. Slečna Suková se je dozvěděla půl dne před ním, její zvučný hlas se nesl celou mou kanceláří jako bouřka.

„Noo paní doktorko, ani nevíte jakou já mam radost. Ne kvůli mně, mě samozřejmě nejde o nějaké ty alimenty, to ne! Ne že bych si je nevzala. Ale šlo mi hlavně o tohohle miláška. Noo viď vo tebe mi šlo, abys měl tátu, no tátu…“ šišlala na chlapce v kočárku.

Pan Čermák tuto skutečnost nesl o poznání neveseleji. Celý zbledl, pak snad studem zrudl a požádal mě o sklenici vody. Ráda bych se zeptala, ale je to proti předpisům se vyptávat. A tak jsem se už bála, že se nedozvím, jak to vlastně bylo.

Když se pan Čermák tedy Stánik vzpamatoval, poděkoval mi  - ani nevím za co, vzal si výsledky a zvedl se ze židle. Měl kliku v dlani, když se otočil a jakoby slyšel všechny ty otázky v mé hlavě: „Prosím neodsuzujte mě! Vlastně nás všechny! Víte, měli jsme sraz od základní školy po patnácti letech a Lenka byla vždycky naší nejhezčí spolužačkou!“ těžce polkl, zrudl a rychle zmizel z mé kanceláře.