Osudová dovolená

Ani nemusel zazvonit budík a Marie otevřela oči přesně tři minuty před půl sedmou. Protáhla se a z úst ji samovolně vyšel typický ranní sten. „To byl, ale krásný život!“ pomyslela si sama pro sebe.

Byla neděle, Martin byl na rybách a tak nemusela vstávat z postele, aby mu musela dělat snídani, tak ležela a vychutnávala si teplo prošívané deky. Ono taky proč by si nezalenošila, když už ji zbývá jen pár dní života.

Zavřela oči a rekapitulovala si vše krásné, co jí život přinesl. Vzpomínala na své dětství na severoanglickém venkově, studia v Manchesteru, bezstarostné mladí, kdy mohla míchat tonik s ginem v příznivém poměru pro jalovcový destilát.

Naskočila jí husí kůže, když si v hlavě přehrávala, jak poprvé políbila Martina, usmála se, když si opět vybavila jeho výraz v tváři, když ji na svatební cestě uviděla poprvé v nových dvoudílných plavkách.

Chtěla si znovu vybavit ten prazvláštní pocit, který měla jen dvakrát v životě, pocit, kdy jako matka prvně držela své dcery v náručí, ale už to po těch letech nebylo ono.

Všechno to bylo tak krásné a teď to všechno skončí. Většina lidí, když slyší slovo smrt, ztuhne, naprázdno bolestivě polkne a rychle svede proud svých myšlenek někam jinam, ale Marií projela příjemná vlna vzrušení.

Abyste to správně pochopili, ta žena, která se právě nechala unést myšlenkami na vlastní smrt, nebyla nevyléčitelně nemocná, neměla nádor na mozku, který by ji nutil myslet na nejhorší. Ani neměla sebevražedné sklony, dokonce nebyla psychicky nemocná, i když o tom jediném její manžel nejednou vážně uvažoval.

Pro každého, kdo ji blízce neznal, bylo překvapivé, že je Marie naprosto zdravá a vitální žena, která má dům na předměstí, v boudě na zahradě zlatého retrívra a v pokoji pro hosty malou modrou kolébku pro svého prvního vnuka.

A i přes to všechno si byla naprosto jistá, že v příštích dnech tragicky zemře. Vstala z postele a odběhla si do koupelny. U toaletního stolku si na obličej nanesla krém proti vráskám, čemuž se musela zasmát, protože u ní byla prevence stárnutí pleti naprosto zbytečná.

Na své krátké prsty, zakončené dlouhatánskými modrými akrylátovými nehty se symbolem jing jangu na špičkách, si navlékla bizarně velké prsteny. Ze skříně vybrala šaty. Byly dlouhé a svou barevností připomínaly indické sárí, ale za to jejich střih byl zas velmi blízký mnišské kutně.

Ani by nespočítala, kolikrát se Martin rozčiloval a velmi nevybíravě nadával na tenhle její model – jako na většinu její garderoby. Jenže jeho: „To nemáme na šaty, aby sis musela spíchnout do kupy hadry na podlahu?“ nebo „Prosím vem si na sebe něco, v čem nevypadáš jako babička Harryho Pottra!“ jí nechávalo klidnou.

Svůj outfit doladila ještě masivním řetízkem, na kterém byl zavěšen pentagram. Podívala se na sebe do zrcadla a musela říct, že je sama se sebou nad míru spokojená.

Nasnídala se a vyrazila do obchodu pro pár věcí, které nebyla ochotná přenechat na cateringové společnosti.

Jim Roth s manželkou Kate se necítili úplně v pohodě, když procházeli zcela ordinérně působící předzahrádkou na zcela neordinérní party. Jen velmi opatrně si muž v hnědém manšestrovém saku upravil vlnku ve svých již zšedivělých vlasech a nervózně a víc než neochotně stiskl domovní zvonek.

Během pár vteřin se rozletěly dveře a v nich stála Marie v příšerných modrožlutooranžových šatech s širokým úsměvem na rtech a za ní ji přes rameno nakukoval Martin a zjišťoval, kdo další na tuhle taškařici přišel.

Ono taky nebylo v severní Anglii a zřejmě i ve zbytku světa, snad jen někde na zapomenutých lidožroutských ostrovech, úplně obvyklé pořádat předpohřební oslavu.

Být na smuteční hostině není už tak nic příjemného, natož být na ní společně se živým nebožtíkem.

V prostorném obývacím pokoji a na přilehlé zahradě bylo na půl sta hostů. Někteří to brali jako vtip, jiní jako výstřelek dekadentní sousedky a většina jako velmi nepříjemné srpnové odpoledne zorganizované Mary.

Ta jen zářila. Úsměvy rozdávala do všech stran a již dvakrát se musela vzdálit, aby si mohla znovu přemalovat slíbanou rtěnku.

„Mami, ty jsi cvok!“ přitočila se k ní s úsměvem její starší dcera. Náhle zvážněla: „Ale i když je to blbost – dávej na sebe pozor!“ Nevěnovala jí žádnou pozornost.

Rozloučení s rodinou proběhlo již včera. Spousta křiku, slz a neschopnost se jednoduše srovnat s jejím osudem. Nechtěla to absolvovat znovu. Zbývalo ji několik desítek hodin a ona se chtěla bavit.

Místo odpovědi políbila dceru na tvář a vydala se k provizorně vytvořenému podiu na konci zahrady hned vedle několika grilů, u kterých obsluhovali hosty bíle odění zaměstnanci cateringu.

Na podiu k neutahání přehrávala kapela písně Franka Sinatry. Naznačila zpěvákovi, že je vhodný čas na chvíli se vzdálit. Sama si stoupla před mikrofon, odkašlala si a tím přiměla všechny ztichnout.

„Moji drazí, jsem tak strašně ráda, že jste se přišli se mnou rozloučit! Budete mi velice chybět, ale vězte, že ať už v ráji či v příštím reinkarnovaném životě se znovu setkáme,“ pozvedla sklenici a ač bylo na místní podmínky neuvěřitelných dvacet sedm stupňů, všichni se otřásli chladem.

Několik hostů pozvedlo své číše s vínem a honem se napili, než jim došlo, že připíjejí na něco úplně jiného než na zdraví.

Poslední host opustil dům okolo půl deváté. V devět dvacet před domem zastavil taxík, který je měl odvést na letiště. Dcery nejprve políbily otce a po té matku, které kladly na srdce, ať se vrátí v pořádku zpět, ta jen mávla a rukou a nasedla.

Let trval pouhé dvě a půl hodiny a už letadlo rolovalo po dráze v Praze. Mary zavřela oči, aby si přesně vybavila, co jí před třinácti lety kartářka vyčetla z listů.

Tenkrát byla Marie zaskočena svým tragickým osudem, třináct let života není mnoho. Ale jak roky plynuly, smiřovala se s tím.

Žena těsně před menopauzou, s dětmi pomalu odcházejícími z domu, manželem jehož největším koníčkem bylo šetření a spoření a raději se díval na vodní hladinu než na ni, se upnula k okultním vědám.

A nakonec se smířila i s tím, že v padesáti šesti bude zavražděna v Praze.

Jako první by každého napadlo rozhodně v tu dobu na inkriminované místo nejezdit. Ale to by nebyla Marie, kdyby si nezarezervovala pro sebe a manžela letenky první třídy do Česka.

Třináct let to omývala dokola přede všemi, třináct let se děsila a zároveň těšila, třináct let přemýšlela o tom, jak ji asi zavraždí. Jak to s ní asi ten Vesmír myslel?

Bude to vražda shozením pod auto? Připlete se k nějaké přestřelce? Co proud? Poteče hodně krve? Bude se o tom psát v novinách?

Pro normálního člověka odporné myšlenky, pro Marii jejíž náboženství zahrnovalo vše od Krista přes krystaly po tibetské mandaly, to byla pouze příležitost začít nový a ještě daleko zajímavější život.

Poslední dny by člověk neměl strávit v nějakém zavšiveném hotelu a tak klidně prohla jejich kreditku a objednala si apartmá v Hotelu Paříž. Když uviděl účet Martin, málem dostal infarkt.

Celá vzrušená vybalovala své šaty nejisté barvy a tvaru z kufru a věšela je na ramínka, které ukládala do krásné secesní skříně.

Byla plná očekávání. „Myslíš, že to bude někde venku? Nebo třeba mě shodí z toho jejich mostu!? Co říkáš?“

Martin seděl na posteli a svou manželku neposlouchal. Jen se na ni díval. A jediné co ho napadlo, byla naprosto hloupá věc. Bože, kde je ten zadek, který jsem si vzal? Sledoval Mary, jak se ohýbá k zavazadlu a přitom vzpomínal na její pozadí, které bylo z půlky opálené a z půlky alabastrově bílé.

To pozadí, které když viděl na Riviéře na svatební cestě a zatmělo se mu před očima. A taková báječná ženská to byla!

Byla usměvavá, do nepohody, co jedla maso a nekupovala ekologický toaletní papír. Teď před ním stála rozhazovačná stará neforemná paní, která by snad i tuhle fantastickou postel přestěhovala, aby byla správně podle geozón.

„A co klasika – pistole?“ vytrhl ho její natěšený hlas z přemýšlení. „Nebo, nebo, nebo…“ nemohla si vzpomenout na další způsob vlastní vraždy. „No doufám, že to nemělo být na letišti nebo v letadle cestou zpět, protože já si zpáteční letenku nezabukovala.“

Těžce vydechl při představě, kolik bude stát letenka koupená v hlavní prázdninové sezóně na poslední chvíli.

„Nebo uškrcení…“ tuhle větu nikdy nedokončila. Dvě silné ruce jí ovinuly hrdlo a za léta nastřádaným vztekem vůči ní pevně stiskly!